tkaní.atd

26. března 2008 v 7:16 | mi |  Řemesla, kterými se zabývají

Textil

Karetky

Tkaní na karetkách je archeologicky doložena již z 12. století před naším letopočtem, byla známa prakticky po celém světě. Z našeho území pochází nejstarší nalezené karetky z 9. století; je však třeba vzít v úvahu, že dřevo a textil se mezi archeologickými nálezy vyskytují extrémně vzácně. Výhodou této techniky je nekonečné množství vzorů, které je možné vytvořit a také to, že karetky se dají použít přímo na tkalcovském stavu a vznikající látka je pak již přímo olemována ozdobnými pásy. Výroba doznala v průběhu dějin mnohých zlepšení, dodnes se s karetkami setkáme v lidové výrobě. Postup není při menším množství karetek náročný, ale vzorování je naopak velice složité. Základem jsou malé destičky, nejčastěji ze dřeva, ale i např. z kosti, kůže, plechu či kartónu; většinou čtvercové se čtyřmi otvory (setkáme se ale i s menším i větším počtem otvorů). Do karetek se napne osnova; vzor vzniká otáčením karetek vždy o 90 stupňů dopředu či dozadu, řada se upevňuje provlečením útku.

Tkaní na hřebenovém stávku

Také známé jako tkaní na destičce je velmi podobné práci na tkalcovském stavu. Jednalo se vždy o velmi rozšířenou techniku. Práce je velice jednoduchá a rychlá, nelze však vytvářet složitější vzory. Tento způsob tkaní se používal především pro pásky (pásy, popruhy, tkanice, lemy) s širokým využitím. K výrobě je třeba jen jednoduchá destička (viz obrázek) a člunek.

Mince

Ražba keltských mincí v Boiohaemu

Vývoj: Keltové byli první, kdo na území Boiohaema (tedy na území dnešní ČR) razili mince. Stalo se tak již na přelomu 4. a 3. st. př. n. l. Ražení mincí nebyl však vynález Keltů, jelikož se již mnohem dříve mince razily v antickém Středomoří. Pro Kelty žijící na území Boiohaema byly vzorem zlaté makedonské mince. Vyráběly se různé druhy mincí, které byly rozlišeny podle jejich nominální hodnoty. Nejvyšší zlatou mincovní jednotkou byl statér, po něm následovaly třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky statéru.
Prvním typem zlatých mincí vyrobených Kelty na území Boiohaema byly statéry typu Niké. Dalším a mladším typem mincí přejatým od Makedonců byl zlatý statér Athén Alkis, který se vyráběl od 1. poloviny 2. st. př. n. l. Oba tyto typy byly značně modifikovány, jelikož po opotřebení raznice (tedy matrice, která vyrážela ornament do zlatého polotovaru - střížku) bylo zapotřebí vyrobit další. Ta však již nebyla věrnou kopií. Čím dál více se uplatňovalo keltské ornamentální umění. Postupně se tak vyvinuly mince se svébytným keltským ornamentem - jako příklad bych uvedl zlaté mušlovité statéry, které se vyráběly na přelomu 2. a 1. st. př. n. l. V Boiohaemu se nevyráběly pouze zlaté mince, ale také mince stříbrné, tzv. quináry, které měly též vzor ve stříbrných makedonských mincí. Hlavním ornamentem quinárů je vyobrazení koníčka. Objevují se zde také mince vyrobené z potinu (slitina mědi, olova a zinku). Tyto mince nebyly však domácí výroby, ale importem z Gallie (dnešní Francie). Mincovnictví v Boiohaemu zaniklo po polovině 1. st. př. n. l. v důsledku zkolabování keltské ekonomiky zapříčiněného odchodem větší části obyvatelstva do Francie a do jihozápadního Slovenska.

Švartna

ŠPERKY ZE ŠVARTNY
Sapropelit neboli švartna, nesprávně nazývaná lignitem, je zjednodušeně organogenním sedimentem (usazeninou), tmavohnědé až černé barvy, podobný břidličné hornině vystupuje v nadloží černého uhlí především v kladensko-rakovnické oblasti, kde byl sapropelit Kelty systematicky těžen a obráběn.
Výroba šperků ze sapropelitu má v této oblasti velkou a starou tradici, která překonala místní potřebu a již ve 2. století př. n. l. byl organizován dálkový obchod s touto surovinou, polotovary a hlavně hotovými šperky z Čech až do krajů velmi odlehlých. Vyráběly se především náramky na paži a různé perly či prsteny. Mnohde tato výroba byla součástí kovářské práce, protože kováři měli vhodné specializované nástroje na opracování sapropelitu. Nástroje, jako jsou například dlátka, sekáčky, pilníky, rašple, brousky či jednoduchý soustruh, kterými se šperky tehdy a dnes vyrábí, se po celá tisíciletí téměř nezměnily.
Pro Kelty má tento šperk stálou hodnotu nejen v tradici, ale i pro svoji magickou černou barvu a vyzařování pozitivní energie.

Kuchyně

Kuchyně

Obživa Keltů záležela hlavně na zemědělství. Pěstovaly se obilniny jako pšenice, žito, oves a ječmen. Osvojili si také chov skotu, vepřů a ovcí. Vepře měli hlavně na maso. Nejednalo se však o plnou domestikaci, ale spíše polodivoký chov. Prasata byla odchovávaná v lesích v blízkosti lidských sídlišť. Ostatní druhy masa Keltové považovali za nechutné a podávali je jen v nouzi. Konzumovali ryby a také zajíci tvořili běžnou stravu v zemědělských oblastech, protože pro zajíce je tento biotop ideální. Pro zimní období konzervovali maso v solném nálevu, uzením nebo sušením. Domácí zvířata dále využívali na mléko, z něhož vyráběli tvaroh, sýry, smetanu a máslo. Drůbež se chovala spíše v menší míře, a to pro vejce.
Hlavní složka keltské kuchyně byla rostlinného původu. Z dochovaných nálezů víme, že se jednalo například o luštěniny (hrách a čočka), cibule, česnek, celer a zelí. Sbírali lesní plody, ovoce, ořechy nebo houby. K vaření používali nejen bylinky, které se nacházely na území, které obývali, ale díky obchodníkům, kteří podnikali dlouhé cesty po celé Evropě, i exotičtější druhy. Převážně se však jednalo o obilné výrobky. Často konzumovali slané nebo medem slazené obilné kaše, vařené ve velkém kotli pro celou rodinu.
Obilí mleli na celozrnnou mouku. Nejprve se mlelo na zrnotěrkách, drcením zrní pomocí kamenů. Spodní velký kámen s rovnou horní stranou byl pevný a malým kulatým kamenem, drženým v ruce, se na něm obilí drtilo. Keltové však vynalezli rotační mletí pomocí žernovů a v téměř nezměněné podobě se leckde na venkově používala malá kamenná žerna ještě ve 20. století. Z takto umleté mouky se pekly placky a chleba. Chleba se pekl v peci, vyrobené z jílu smíchaného se slámou, či jinými travinami, aby při vysokých teplotách nepopraskala. Pec se roztopila dřívím. Když měla správnou teplotu, dříví se vymetlo, vložil bochník chleba a pec se dokonale utěsnila. Chléb nevypadal tak, jak ho známe dnes. Existují mnohé polemiky o tom, zda dělali Keltové kvašený chléb, či ne.
Proces kvašení totiž velice dobře znali z výroby piva, vína a medoviny. Pivo se připravovalo z ječmene a někdy, v lepší jakosti, s přísadou z chmele. Do piva se také přidával kmín či jiné aromatické byliny, čímž získalo netradiční chuť. Jednoduché lidové pivo se nazývalo korma. V teplejších krajích se pak dostalo i na pěstování vinné révy a výrobu vína, v našich podmínkách to byla vína spíše ovocná.
Takové keltské hotové jídlo mohla tvořit např. miska obilné kaše s vepřovou pečení na švestkách; kaše s křížalami slazená medem; nebo čočka povařená s kusy vepřového masa s chlebem. K jednoduchým pokrmům patřily chlebové placky a sýr, zapité mlékem.

Nádobí a stolování

Keltové vynalezli soustruh, takže byli schopni jednoduše vyrobit například souměrnou misku. Dřevo byl materiál, kterým nebylo nutno šetřit, jelikož většinu území obklopovaly lesy. Jejich objevem je také hrnčířský kruh, dokázali vytvořit nádoby nejrůznějších tvarů a velikostí. Od malých obřadních mističek po obrovské nádoby, sloužící pro uskladnění potravin. Keltský hrnčířský kruh byl za Germánů zapomenut a lidstvo si muselo počkat skoro 1000 let, než byl ve středověku znovu "vynalezen".
Nádobí měli také z bronzu, ale spíše se jednalo o kotle na vaření, tácy nebo náboženské předměty. Praktickým doplňkem jim byly také košíky z proutí a ošatky ze slámy či trávy.
Při jídle seděli Keltové na zemi, nebo na prostřených kožešinách, měli před sebou nízký stůl. Jídlo se předkládalo na hliněných, bronzových i dřevěných podnosech. Oblíbeným nápojem bylo čisté víno, nebo míchané s trochou vody. Pití vína se neobyčejně rozmohlo v horní keltské vrstvě již v 6. století a později za válečných výprav se tento zvyk ještě stupňoval. V této době je keltským válečníkům vytýkána nezřízená láska k pití a obžerství.

Zemědělství


--------------------------------------------
Zemědělství v době laténské
--------------------------------------------
Zemědělství tvořilo základ hospodářství. Výměra polností jedné usedlosti činil zhruba 5-25 ha, kde byl praktikován trávopolní systém hospodaření - po dvou (respektive čtyřech) letech orby a sklizně byl pozemek ponechán jako pastvina, půda se tudíž mohla zregenerovat a přirozeně prohnojit zvířecími exkrementy.
- pluh s radlicí, motyky, rýče, kopáče
--------------------------------------------
Rostlinná výroba
Z obilovin byly pěstovány různé druhy pšenice (špalda, dvouzrnka) a ječmene, méně pak žito, oves a proso. Z luštěnin to byl hrách, dále ovoce a zelenina. Sběr lesních plodů byl prováděn okrajově - sběr hub, bobulí dřínu, trnky, třešně ptáčnice, lískových ořechů a dokonce i vodních řas. Ke krmným účelům sloužila část produkce obilovin, hlavní složkou však byla nasušená píce a také výhonky listnatých keřů a stromů (sběrem i přirozeným okusem zvířat). Pro účely textilní výroby byl pěstován len a snad i jiné druhy rostlin. Přirozeně se také objevovaly polní plevele, nejčastěji merlík a svízel.
Sklizeň a skladování obilovin
Sklizeň obilí probíhala ručně, za pomoci železných kos a srpů. Z klasů se pak na usedlosti vymlacovalo zrní. K tomu sloužily pravděpodobně různé obušky a jednoduché dřevěné cepy (tyto nástroje se však nedochovaly). Zrní se uskladňovalo v silážních jamách. Takováto sýpka byla izolována od okolní půdy, aby se k zrní nedostala vlhkost a hlodavci. Někdy bylo vlivem nedostatečné izolace uskladněné obilí napadeno plísněmi a tak byla namletá mouka nevědomky otrávena. Hromadné požívání pečiva z otrávené mouky mělo za následek náhlou smrt celých rodin či dokonce osad.
--------------------------------------------
Živočišná výroba
Chov drůbeže byl sporadický a v malých hejnech několika kusů. Ojediněle byla chována i husa. Na jednu domácnost připadalo 5 - 10 kusů koz, ovcí a prasat. Chov koní - kůň východo-středoevropského typu (malý zavalitý vzrůst, okolo 140 cm v kohoutku), větší typy koní byly importovány. Osel importován ojediněle ve 2.-1. stol. př. n. l.
--------------------------------------------
Lov a rybolov
Lov divoké zvěře byl zcela podružnou záležitostí. Archeologické nálezy zbytků zvířecích kostí dokazují, že divoká zvěř tvořila 1-2 % z celkové spotřeby masa. Doložena je konzumace zajíce, srnce a medvěda, z ptactva je zastoupen tetřev, havran, drop.
- oštěp, krátký luk a šípy, doložena je existence toulce na šípy.
Archeologických důkazů o rybolovu není mnoho, přesto existují nálezy železných háčků, navíjecích cívek a kamenných závaží na rybářské sítě.
--------------------------------------------
Použitá literatura:
J. Waldhauser: Encyklopedie Keltů v Čechách, n. Libri, Praha 2001
--------------------------------------------
Počet komentářů: 1
 

O Keltech

23. března 2008 v 13:40 | my |  Historie

O KELTECH

Nejstarší kořeny velkých etnických skupin, jako jsou Keltové a jejich indoevropští sousedé - Italikové, Venetové a Ilyrové, sahají přinejmenším do období kolem středu 2. tisíciletí př.n.l., to je někdy na počátku střední doby bronzové. V této době se na území střední Evropy vytvořily dva rozsáhlé komplexy mohylových kultur. Z nich první, západnější, měl střed v oblasti severních Alp a horního Dunaje. Svým vyýchodním okrajem také zahrnoval regiony jižních a západních Čech (budějovickou pánev a plzeňskou kotlinu).

Druhým rozsáhlým komplexem , tím východnějším, chápeme území dosahující od středního toku Dunaje až do oblasti východních a středních Čech.

Nepřetržitá posloupnost osídlení a jednotlivých kultur, sledovatelná dále po tisíc let v západním okruhu mohylových kultur, byla sice poznamenána výkyvy v intenzitě osídlení, přímá návaznost však nebyla nikdy porušena. Předpokládá se, že v určité době, na sklonku pozdní doby bronzové, se z tohoto původně jednotného celku vyčlenila - jako jižnější - větev italických kmenů. S dotvořením severnější složky lze počítat až v polovině posledního tisíciletí př.n.l. Tehdy nejstarší historické prameny ztotožňují obyvatelstvo hornodunajských regionů s Kelty. Z tohoto pohledu také západní a jižní části Čech představovaly zcela nepochybnou součást keltské pravlasti.

Z výše uvedeného platí, že Čechy v 5. stol. př.n.l. patřily, sice jen okrajově, k rozsáhlému keltskému území. Sama kontinuita celé řady mohylových pohřebišť v západních a jižních Čechách, užívaných od střední doby bronzové až po sklonek časné doby laténské, je dokladem autochtonní povahy obyvatelstva, které v 6. století př. n. l. vstoupilo do evropských dějin pod názvem Keltové.

V období mezi 5. a 4. stoletím př.n.l. došlo k mnoha významným událostem v souvislosti s Kelty. Mezi těmito událostmi dominují daleké posuny spojené s obsazováním nových teritorií.
Do těchto dějů byla zřejmě vtažena i část populace z Hercynského lesa (oblast severně za Dunajem, tedy i Čechy). Část původního keltského obyvatelstva se zúčastnila vojenských dobrodružství, překročila Alpy a podílela se na obsazení části Itálie.

keltská expanze v Euroasii
Ketlové za sebou zanechali do značné míry vylidněná území jižních a západních Čech, úrodnější zbytek české kotliny ovládly vzápětí družiny ozbrojených kolonistů ze západu tehdejší keltské Evropy.

Z pozdních antických pramenů 1. stol. př. n. l. jen Pompeius Trogus a Caesar přinesli některé zmínky, které jakoby doplňovaly onu známou pradávnou pověst o Bellovesovi a Sigovesovi. Dle Pompeia Troga se vydalo od západu na pochod 300 000 Galů. Část se jich usadila v Itálii, kde v roce 387-386 dobyla Řím pod vedením Brenna. Jiná část vytvořila východní proud, který se nechal vést letem ptáků přes barbarské hvozdy, aby se zastavil až v panonské nížině. Také Caesar se zmínil o výpravách přes Rýn do dalekých východních končin - zde byli doma udatní Volkové-Tektoságové.

Keltové byli velice výbojní a pronikali do vzdálených končin Evropy (Španělsko - galície), zpustošili dokonce i věštírnu v Delfách a usadili se dokonce v Malé Asii, založili zde dokonce i menší království Galatii. Postupem času se z Keltů stal národ milující život a umění, toho využili ostatní ne-keltské kmeny a došlo k zatlačení Keltů na Britské ostrovy, zde také můžeme v dnešní době nalézt potomky tohoto kdysi tak mocného národa, jehož sláva je už dávno zanilká (Irsko, Skotsko, Wales), část z nich druhotně osídlila Bretagne. Na základě písemných pramenů a lidové slovesnosti z těchto zemí se můžeme jen domnívat, jak asi vypadala tehdejší keltská společnost na evropském kontinentě (tedy i v Čechách). Po keltském osídlení České kotliny došlo k obydlení Germány (Markomany), kteří přejali mnoho z keltské kultury, ti se v době stěhování národů vystřídali se Slovany. Jako doklad přítomnosti Keltů můžeme považovat kromě archeologických nálezů a opevněných měst (oppid) či svatyň i názvy některých měst, řek či pohoří a jiných fyzickogeografických pojmů (Labe, Vltava, Ohře, Jizera, Kotýz ...).

To málo nám po nich zůstalo. Zdá se však, že zájem o tuto kulturu v posledních letech ožívá.

KELTSKÁ EVROPA DNES

z leva:
Alba - Skotsko
Cymru - Wales
Kernow - Cornwall
Mannin - Isle of man
Galície
Breizh - Bretaň
Eire - Irsko

HISTORIE V DATECH

6. století - Keltové opouštějí svou pravlast Keltiké a usazují se ve Francii, Španělsku, Belgii, severní Itálii, na Britských ostrovech a část odešla také do Malé Asie

rok 474 - Galové (=Kelti) porážejí Etrusky v bitvě u Ticina (sev. Itálie)

rok 396 - Kelti obléhají v Pádské nížině město Melpum

rok 390 - znamená obléhání etruského města Clusium

rok 386 - Brennus vtrhl do Říma, který dobyl po bitvě u Allie (30 km od Říma)

rok 367 - Kelti podnikají další nájezd na zoufalý Řím

rok 366 - v thébsko-sparťanské válce stojí na straně Sparty 2 000 keltských žoldáků

rok 362 - keltská jízda se zasloužila o sparťanskou výhru v bitvě u Mantineie

rok 349 - galové jsou poprvé poraženi v jižní Itálii (Apulia) římským vojskem

rok 307 - Agathoklos (syrakúský král) si najímá Kelty, aby se za něj šli bít proti Kartágincům

rok 300 - v boji proti Římanům se Kelti spojují s Etrusky

rok 298 - Kelti a Samnité vítězí proti římským plukům v bitvě u Camerina (sv. od Říma)

rok 295 - Keltové a Samnité jsou poraženy v bitvě u Sentina

rok 284 - keltské oddíly obléhají město Arretium, Římané přicházejí na pomoc, jsou však poraženy

rok 283 - Galové a jejich spojenci Etruskové jsou v bitvě u Vadimonského jezera poraženy Římany, v témže roce je poražen keltský kmen Senonů

rok 280 - na území kmene Senomů zakládají Římané kolonii: Sena Gallica

rok 279 - Keltové pod vedením Brenna (jiný než dobyl Řím) útočí na Řecko, Kelti vítězí u Thermophyl a ovírá se jim tak cesta do Delf, které zpustoší

rok 279 - Kelti poráží makedonské vojsko, jejich král Keraunos umírá v bitvě

rok 275 - v dnešním Turecku je založeno keltské království Galatie

rok 263 - Keltové se účastní 1. Punské války, kde bojují na straně Karthaginců proti Římanům

rok 259 - Ptolemaios II. zasahuje do vzpoury keltských žoldáků v Egyptě

rok 245 - Egypťané si najímají četné keltské bojovníky pro válku se Sýrií

rok 236 - Karthághinci napadají keltské kmeny z Iberijského poloostrova a připojují jejich území ke svému

rok 225 - Keltové vedené Aneroestem a Concolitanem poráží v bitvě u Clusia Římany, později u Telamonu jsou Kelti poraženi téměř na hlavu (Bójové, Insubriové a gaoságové)

léta 224 až 222 - Římané napadají Kelty v severní Itálii

rok 221 - Hannibal (král Karthága) verbuje do svého vojska Kelty (10 000) z Pyrenejského poloostrova, aby s nimi mohl táhnout na Řím

rok 218 - Hannibal překračuje Aply

rok 218 - Haniibal poráží kmen Tektoságů na řece Rhoně

rok 201 - Hannibal prohrává svou válku v bitvě u Zamy nad Římany, kteří jsou vedeni Scipiem Africanem

rok 198 - římské tažení proti Keltům v Galatii bylo úspěšné: porazili Tolistobóje a Trokmie v bitvě u města Olymp a Tektoságy u Ankýry

rok 197 - Římané porážejí kmen Cenomanů v severní Itálii

rok 191 - Bójové jsou s konečnou platností poraženi v severní Itálii

rok 190 (+-) - kmen Bójů odchází kamsi do střední Evropy

rok 182 - vejovůdce Ortagion se pokouší sjednotit kmeny v Galii

rok 60 - Dákové pod vedením Burebisty smetli Kelty, co žili v dnešní Panonii (Maďarsko, Vojvodina, Slovinsko) a pro tuto událost se vžil název "bójská poušť".

rok 57 - Belgové jsou v bitvě na řece Sambre poraženi Římany

rok 52 - Vercingetorix postupně sjednocuje keltské kmeny proti společnému nepříteli - Římu. Caesar vyvražďuje všechny obyvatele oppida Avaricumvčetně žen a dětí. Vercingetorix vybojuje slavnou bitvu u Georgie, avšak sám je poražen u Alesie.

rok 50 - Atrebátové (z kmenového svazu Belgů) odcházejí do jižní Anglie

rok 46 - v Římě je popraven Vercingetorix

rok 42 - Galie se stává součástí Římské republiky

rok 9 - Římané si podrobili Norikum
-------- rok 0 (začátek letopočtu) ---------

rok 43 - císař Claudius posílá římské oddíly do Británie, kde posléze zakládají Římané opevněná místa

rok 61 - keltské kmeny žijící v jižní Anglii (Icenové) povstali pod vedením své královny Boadiceou (Boudicca) proti římským okupantům. Z prvopočítku se povstání dařilo a keltové dobyli několik měst, toto snažení vyvrcholilo zničením sídla Lodonium (dnešní Londýn), kde pobili IX. římskou legii. Pak následovala odplata, Icenové byli poraženi a královna spáchala sebevraždu.

rok 410 - císař Flavius Honorius (393 - 423) nařizuje stažení římských legií z britských ostrovů
Oppida jsou keltská opevněná sídla, soustředil se nich obchod, správa kmenového území či představitelé duchovní sféry (viz. akropole na Závisti). V případě ohrožení kmene sloužily i jako refugium pro uprchlíky. Přehled nejznámějších oppid na Moravě a v Čechách je uveden níže.
Počet komentářů: 1

pohřby

23. března 2008 v 13:35 | my |  Ketské pohřby

POHŘBYPortrét


Způsob uchování lidských ostatků patří v archeologii k těm nejlákavějším oborům. Nálezy na pohřebištích poskytují nejen nepřeberné množství artefaktů, ale můžeme si díky nim dokreslit společenské postavení dané osoby a v neposlední řadě se dá vysledovat i způsob, jak se vyvíjel duchovní směr, to však platí pouze v omezené míře. Nejbohatší území na hroby jsou v západních a jižních Čechách. Nezřídka se proto o této oblasti hovoří a krystalizačním jádru keltského etnika.
Pohřbený válečník
Hrob bojovníka
Brno - Maloměřice, 3. stol. př. n. l.
(Z.Knápek, 1999)

Mohyly

Hřbitovy pokryly oblast Boiohaema v poměrně husté oblasti táhnoucí se v povodí řek, jen zřídka převyšující nadmořskou výšku 400 až 500 m. Pro oblast z. aj. Čech jsou v 6. a 5. století př.n.l. typické mohylníky, které jsou téměř vždy situovány v místech, kde se pohřbívalo nepřetržitě již od střední doby bronzové. Ve svém nitru ukrývají tyto hroby nejčastěji žárový pohřeb. Způsob úpravy vnitřku byl poměrně variabilní: od hrobových komor ze dřeva přes kamenné skříňky k prostým jamkám v úrovni základů. Poměrně častým obyčejem se stalo uložení těla spolu s výbavou pod povrch již existující starší mohyly. Tyto mohyly svým objemem nedosahují extrémních velikostí a jejich průměr se pohybuje obvykle do 10 m. Mohyly mnohem větších rozměrů jsou známy ze sousedního území j. Německa. V j. a z. Čechách se počet těchto mohyl pohybuje okolo 140. Skryté naším zrakům jich zůstává však mnohem víc. Mohyla

Průřez mohylou
(in Waldhauser et al., 1999)
Ploché žárové hroby

Tento druh pohřbívání představuje další z často se vyskytujících hrobů, tentokráte bez mohylového krytu. Poprvé se tento jev objevuje v pozdní době halštatské (někdy kolem poloviny 6. stol. př. n. l.). Lidské kosti se nacházejí společně s popelem buď v nádobách nebo volně na hromádce. Hrobové jámy dosahovaly rozličných velikostí. Místo uložení ostatků bylo označeno nízkou kamennou stélou nebo mohlo být pokryto vrstvou plochých kamenů. Prostorové rozložení těchto nekropolí se kryje s rozmístění mohylníků. Početně je těchto typů hrobů méně než u výše uvedených mohyl. V z. Čechách je to zatím 21 nalezišť, na jihu Čech jich bylo objeveno 66. Faktem ale zůstává, že ploché žárové hroby se v terénu velice špatně nalézají, a tak jejich číslo bude ve skutečnosti nesporně vyšší.
Keltské hroby dnes a v minulosti

Keltské hroby dnes a v minulosti
(in Waldhauser et al., 1999)
Plochá pohřebiště

Asi před 2 500 lety - v době laténské je možné mluvit o "skutečných" Keltech. V této době se pohřbívalo do hrobů hlubokých okolo 1 m na společných hřbitovech (nespálená těla). Tyto hroby nijak nevyčnívají nad terén, proto hovoříme o plochých pohřebištích. V hrobech jsou obvykle nebožtíci oblečeni do svého nejlepšího oblečení. Bojovníci mají opasky, po boku meč a na hrudi štít s kopím. Ženy mají šaty a šperky. Často se do hrobu přidávala čtvrtka kance.
Nebožtík

Odešel do lepšího světa
(in Waldhauser et al., 1999)
Počet komentářů: 1

ketska kultura

23. března 2008 v 13:29 | my |  Ketská kultura
KELTSKÁ KULTURA

Keltové v Evropě
Vstup Keltů do evropských dějin byl zaznamenán již antickými záznamy, kdy Keltům Římané říkali Galové. Ve středověku se na keltské osídlení zapomnělo, takže i nejstarší český kronikář Kosmas si představoval, že prvými obyvateli Čech byla družina praotce Čecha. Toto mínění se udrželo až do 15. století. Teprve David z Veleslavína, český knihtiskař, když v 16. století vydával kroniku Silviovu a Kutherovu uvedl, že prvními historicky zjištěnými obyvateli Čech byli Galští Bójové (keltský kmen), kteří dali zemi jméno Boiohemum, Bohemia.
Ve starověku byli Keltové obecně charakterizováni jako lid bojovný, odvážný. Byli posedlí válkou, milovali boj a dobrodružství, stejně však zábavu a hodování. Archeologické nálezy dosvědčují, že Keltové měli bohaté tvůrčí schopnosti, potrpěli si na slávu a lesk, potrpěli si na nošení šperků a na bohatém zdobení výzbroje. Podle Diodóra si keltský lid liboval v pestrých oděvech, v látkách s proužkem a kostkou, plášť byl sepnut sponou, nosili jakési haleny a kalhoty.
Podle Poseidonia se keltská strava skládala z chleba a dostatku masa vařeného ve vodě, nebo pečeného na řežavém uhlí či na rožni. Předkládalo se maso hovězí, skopové a velice oblíbené bylo maso vepřové z ulovených kanců, kterých bylo v Evropě velký dostatek. Při jídle seděli Keltové na zemi, nebo na prostřených kožešinách, měli před sebou nízký stolek. Jídlo se předkládalo na hliněných, bronzových i dřevěných podnosech. Oblíbeným nápojem bylo čisté víno, nebo míchané s trochou vody. Pití vína se neobyčejně rozmohlo v horní keltské vrstvě již v 6. století a později za válečných výprav se tento zvyk ještě stupňoval. V této době je keltským válečníkům vytýkána nezřízená láska k pití a obžerství. Pití vína se velice rozšířilo nejen v horním Podunají, ale také v našich zemích zvláště v Čechách. Prostý lid pil pivo, připravované doma z ječmene a někdy v lepší jakosti s přísadou z chmele. Do piva se také přidával kmín. Jednoduché lidové pivo se nazývalo korma.
Neobvyklý rozvoj keltské moci v době od 2. století si vynutil ražbu první barbarské mince v Galii (místo dnešní Francie) a střední Evropě. Keltská mince se tak stala nejstarší raženou mincí ve střední Evropě. Mince byly raženy ze stříbra, zlata a méně z jiného kovu jako měď a bronz. Motiv ražeb byl kůň, v Čechách kanec a mušle.
Je potěšující, že zájem o keltskou civilizaci v Evropě stoupá právě v Čechách, vždyť to byl keltský kmen Bójů, který dal naší zemi jméno Bohemia - Čechy.
Přidat komentář

Historie

23. března 2008 v 13:18 |  Historie
TRADICE: Druidové a keltská magie (1)
Portrét
Většina autorů se dnes při hledání kořenů magie soustředila na starověký Egypt, židovskou Kabalu, případně další středovýchodní prameny. Jen málokoho napadlo hledat tyto kořeny přímo u nás v Evropě a to u našich přímých předků. Přitom je třeba si uvědomit, že přes nejrůznější módní vlny, které Evropou prošly, stáli u zrodu naší evropské kultury nejčastěji právě Keltové.
Kdo byli keltští druidové?
Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem - šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce.
Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou druidové - jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana - učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité - kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování. Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo - druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel.
Na své učení měli druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku, prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí. Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda. Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím. Je velká škoda, že dnes je velkou módou hledání duchovní cesty ve východních filozofiích, které jsou přeci jenom "šité na míru" asijským národům, přičemž pomíjíme možnosti hledání vlastních evropských kořenů. Je pravda, že nejsou tolik známé, zachovalo se navenek z nich málo, je však jisté, že byly přinejmenším stejně dokonalé jako ty východní.
Druidové požívali v keltské společnosti neobyčejné úcty. Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Na shromážděních směl promluvit první druid ještě před králem. Jediné slovo druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. - 30.př.n.l.):
(...) Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata..
Přidat komentář

Kam dál